Hammondova česká přítelkyně
Ups. Udělal jsem špatnou věc. Dobře, vlastně dvě. Zaprvé, zamiloval jsem se. A zadruhé, objekt mého nově nalezeného obdivu je rovněž terčem Amorova šípu Jamese Maye. Měl jsem se s ním utkat v souboji – ne v nějakém s děsivým koncem, to říkám narovinu, ale aspoň v nějakém zatraceně nepohodlném. Měl jsem si sehnat meč.
Zamiloval jsem se ve studiu Top Gearu. Teď, předtím, než se někdo vyleká a zavolá mé ženě, tak ano, naše studio je často zkrášlováno tím, co by určité tisky téměř jistě nazvaly „houfem krásek“ – a tím nemluvím o žádných z rozmanitě načančaných mladých damách klopýtajících kolem našeho vymrzlého studia v tak nevhodně vysokých podpatcích, že se často přistihnu s motající se hlavou a srdcem strhaným touhou.
Totiž, byl jsem venku, procházel jsem se směrem od naší zničené staré boudy - (které říkáme „eko místnost“) - do karavanu, kde nám na oběd servírují studené hranolky a teplou Fantu, a prošel jsem kolem různorodé kolekce aut vlastněné naším štábem. A bylo to právě mezi tou pochmurnou a fádní hromadou, kde jsem poprvé uviděl svou novou lásku.
Mějte na mysli, že ten den nebyl ve studiu nedostatek okouzlujícího kovu. Moje oči už se stačily pomazlit s křivkami nádherného Lamborghini Gallardo, s důmyslným Quattroporte (ach!), s okouzlující kočičkou 430 Spider a s energickým malým Caterhamem R500. Měli jsme tam nový Ford Fiesta, nijak oslňující auto, já vím, ale zatraceně důležité. Měli jsme sportovní auto od Veritas za 7,5 milionu, znovuzrozené jméno klenoucí se zpátky k počátku prvních německých aut F1. Je to šmejd, přesto však tohle super auto s tělem z karbonových vláken za sedm a půl mega upoutá vaši pozornost. I když je to šmejd.
Všechna tato auta na mě udělala dojem a různými způsoby rozrušila mé srdce, hlavu nebo kalhoty. Ale žádné tak hluboce, jako tvar, na který právě padl můj zrak. Bylo to červené. Ne ostře, upnutě červená jako barva Ferrari, ani tak bohatě, rubínově červená, jakou můžeme vidět v hustém sametu královského hermelínu. Byl to spíše typ ploché, nudné červené, která se může objevit v krevních sraženinách nebo ve vyhozené kravské placentě. Na některých místech byla vybledlá, ale toto zbarvení na boku auta tak rozeznělo mé vzpomínky, že mi bylo jasné, že toto auto musím učinit svým.
Byla to Škoda Estelle (v ČR prodávaná jako Škoda 120). Ve skutečnosti Škoda Estelle Rapid kupé 136. Stydím se, že jsem si nezapamatoval její přesný věk, protože moje hlava a srdce spolu tančily tango v deštěm promáčeném vozovém parku. Je ale lehké jej odhadnout, protože Škodovka začala vyrábět 136 Rapid v roce 1987 a s rokem 1990 ukončila veškerou výrobu stodvacítek. A teď - pochopitelně, tohle je automobilový magazín, takže poslední věc, kterou vám, čtenářům, musím dát na vědomí, je vysvětlit důvod této mé silné reakce k tomuto autu.
Je to zřejmé - přitažlivost vzácného kupé s náhonem na zadní kola s drsnou jednoduchostí nože jednotky Commando a nevinného kouzla pohádky na dobrou noc, všechno dokončeno v těle tak pevném, jako ruská gymnastka, jen stěží potřebuje vysvětlení. Avšak, vždycky je možné, že někdo, ne z našeho přesvědčení, kupuje tento magazín u novinového stánku. A abyste tedy za své peníze dostali odpověď, vysvětlím vám, proč mnou objev této letité české krásky tak zatřásl. Je boží. Tečka.
V dobách Rapidu kupé novináři vykřikovali, že se ovládá stejně, jako tehdejší Porsche 911. To se stěží dalo nazvat pochvalou, vzhledem k náchylnosti tohoto tlusťocha odhodit v zatáčkách průměrné zákazníky až na stromy, nicméně odhalilo se tak, že tahle malá Škoda mohla být zmiňována ve stejné větě, jako cokoliv od výrobce tohoto postavení. Nejen, že byl motor na správném místě – vzadu, Rapid měl i rozumné množství výkonu, což omezovalo auto v brzdění a v oblasti řízení. Zavalitých 62 koňských sil bylo dostatečných k tomu, aby vás to dostalo do problému, ale jenom tolik, aby vás to vzrušilo, nikoliv zachvátilo hrůzou. Můj kamarád jednoho měl. Byl modrý. Zbožňoval jsem ho.
A nyní, o 20 let později, ho chci. Vznesl jsem dotaz na naše výzkumáře. Zvláštně se podívali na můj nadšený obličej, když jsem se jich zeptal na svou novou lásku. A oni mi řekli, že ano, že ví, kdo je jejím majitelem. Ten, který nám nedávno pomáhal s nějakým natáčením a byl specialista na různé podivnosti, jako je tahle. A řekli mi, že ano, tohle auto je na prodej. Ta slova mi zazvonila v uších jako souhlas k svatbě od Viktoriánské dědičky. A pak upustili bombu. James May se v Rapidu taky shlédl a zatoužil si jej koupit. Soptil jsem. Ale je to v pořádku. On je prostě můj rival v lásce a bude poražen.
To auto je moje a jenom moje!
