James May o starých autech
Teď, když je mi 50, cítím, že můžu s jistotou říct: „Vy, mladí lidé, nevíte, jaké máte štěstí!“ Pche
Podívejte, můj mozek ještě není alkoholem zřízen tak, aby zapomněl na ony frustrace, nedůvěru, nevyužitou vášeň a všechny ty věci, které Paul Weller označil jako „slzy vzteku valící se po tvářích“. Ale vsadím se, že vaše auto funguje celkem dobře, že?
Vsadím se, že funguje, i když vy jej považujete za 10let starou rachotinu. Jinak máte stejné problémy, jako jsem měl já. Hledání smysluplného zaměstnání, finanční situaci, náměty k rozhovorům… Ale vaše auto pořád funguje že?
Abych byl upřímný, neměl jsem o tom tušení, dokud jsem nezačal pracovat na třídílném seriálu Top Gearu, Lidová auta. Je to něco jako prohlídka poválečné doby, kdy bylo cílem vytvořit nabídku aut pro masy a pár špatných aut, které se stejně dostaly na silnici. O autech jako Brouk, Fiat 500, Fiat 124, Trabant, Mini, pár mikroaut, Ford Cotina, prostě to co byste od aut té éry očekávali.
O žádném z nich však nejde říct, že by skutečně dobře fungovalo.
Přiznám se, že jsem se na to opravdu těšil. Historie je fascinující. Je to jako náš prodloužený stín, jehož bližším zkoumáním získáme naše dnešní tvary. Ale čas zeslabuje vnímání všech hrůz minulosti, ať už jde o válku nebo o to, jak hrozné byly sedačky v Reanultu 4.
Nejpozoruhodnější je, že jsem zapomněl na pekelná muka, jež jsem prožíval v interiéru rozpálených aut v horkých letních dnech šedesátých let. Bylo to, jako být každý den Alecem Guinnessem. Vyrostl jsem v šedesátých a sedmdesátých, tedy v době, kdy byly všechna léta skutečně horká. Přidejte k tomu tehdejší velkoobchodní pojetí vanilového čalounění a myšlenky, že nylon je vhodný textil pro košile a spodky a to, že ještě žijeme, je skutečně zázrak.
Pamatujete? Nikoho tehdy nenapadlo prodávat vodu v plastových lahvích, nebo se vůbec zajímat o dehydrataci. Také jsme neměli obavy o umírající psy v rozpálených autech, protože jsme měli moc práce s tím udržet sami sebe naživu. Strávil jsem tehdy v Itálii a Francii 5 dní, kdy na nebi nebyl jediný mráček, řízením starých Citroenů, Renaultů a Fiatů a vypotil jsem nejmíň 6 litrů. Nějakých 48 hodin jsem nemočil, a když ano, zformovalo se to do pyramidy.
Ach bože, minulost byla příšerná. Zvláště, pokud jste ji trávili v autě. Moje první auto byl Vauxhall Cavalier 1600L z roku 1978. Vím, že jsem si na to už stěžoval, ale neměl jsem v něm ani hodiny. Jen béžovou plastovou krytku v místě, kde by se hodiny nacházely, pokud bych si koupil verzi pro vyšší třídu, kde lidé potřebují znát čas.
Ale moment. Mělo alespoň vyhřívané zadní sklo, zatímco starý známý Mesh's Reliant Regal neměl ani plný počet kol.
Rolls-Royce nebo Jag měli klimatizaci. My ostatní jsme byli půl roku vysušení sluncem jako italská rajčata a zbytek roku jsme jezdili ve vlněných šálách a čepicích.
Ve Vauxhall jsme si zpívávali, protože rádio nefungovalo a stejně, ramínko, které sloužilo jako anténa bylo odřezáno. Nemělo ani kazeťák. Vy pod dvacet let pravděpodobně ani nebudete vědět, jak takový kazeťák vypadal. Představte si, že my to taky nevěděli.
Když pršelo, stěrače samozřejmě nefungovaly, takže jste zabrzdili a vjeli do živého plotu. Ale to jen, pokud vaše auto vůbec nastartovalo, museli jste se totiž vypořádat s problémem jménem „vlhkost“.
Promiňte, nechci znít jako starý páprda. Dřív jsem tvrdil, že auta neudělala ve skutečnosti žádný velký pokrok, stejně jako letadla nebo vlaky. Ale mohl jsem se mýlit. Ve skutečnosti udělali úžasný pokrok, hlavně v naprosto základních detailech. Klimatizace, vstřikování paliva, elektronické zapalování, skutečné světla, stěrače, jež zůstanou přitisknuty na sklo, ABS a vůbec interiér pro normální lidi a ne připomínající prostředek pro vynucení doznání politických vězňů.
Auto. Bylo vynalezeno v roce 1886, ale ve skutečnosti nebylo zcela použitelné až do roku 1995. Doufám, že to vaše není z dřívější doby.
