TG na sedadle smrti v rally autě DS3

Cesta na vrchol Goodwoodské „Forest rally stage“ je dlouhou, zablácenou, osamělou štrekou do kopce. Ve své osamělosti je skoro meditativní. Skoro jako v Pánovi prstenů, jenom s přídavkem koňských sil. A s bezpečnostními pořadateli.

Akorát, že je zablácená. Je zablácená a lehce navlhlá. Zjišťuju, že je tady těžké udržet rovnováhu. To spolu souvisí. Zhruba za deset minut mi vycházející rally jezdec  Citroenu Thierry Neuville ukáže smysl takto postavené etapy rally ve svém autě DS3 WRC, což, soudě dle počtu dešťových srážek na zemi, bude pravděpodobně dost o smyku.

Po putování, které mi připadalo jako devítihodinové a když jsem si čtyřikrát myslel „tady už musí být  vrchol“, jsme dorazili na startovní čáru. Celý ten systém je sestaven na úplném, ale úplném vrcholu Goodwoodského kopce a byl navržen s připomínkami bývalého světového šampiona rally Hannu Mikkoly, aby z toho byl tak věrohodný rally zážitek, jak to jenom bude možné.  Až na termosky, čepice s bambulí a slabostí někoho předjet je tohle skvělá ukázka toho, jak to má vypadat.

Je to 2,6 km plných klikatícího se sypkého štěrku a začíná to tak, že jste velmi důrazně přivázaní v něčem, co bych s klidem nazval dětskou sedačkou, čemuž následuje bolestivé čekání na vrcholu kopce a odpočítávání hodin. Ze své nízko položené, připoutané polohy vidím jenom oblohu a vrcholky stromů. Už jsem zmínil, že je trať lehce navlhlá?

Prosil jsem Thierryho, což je testovací řidič Citroenu a štěně, kterému je pouhých 24. Ano, dvacet čtyři.

„Prosím, nezabíjej mě“, říkám, zoufale se snažíc neznít jako stárnoucí osel, kterému má být poskytnuta poslední rána z milosti.

„No“, pokrčí rameny a věcně dodává„doufejme, že ne.“ Podívá se do mého žalostného obličeje a projeví soustrast. „Ono to nevypadá, že by to dneska zas tak moc klouzalo.“

O chvíli později zjišťujeme, že to vlastně docela klouže. Drží svalnatých 300 koní z přeplňovaného 1,6 litru s ležérní jistotou člověka čtoucího nedělní noviny. Jedeme skoro výlučně smykem a i přes nízkou přilnavost k povrchu, se zdá být Citroen celkem tvárný. Je klidný, skoro ke mně mluví.

„Pěkná rychlá rovinka před námi, dobře, pevná zatáčka doleva, správně, a teď…ne, teď teda skok…aha, tak skoro, ano, celkem to klouže. Asi jako na ledu.“

Dostaneme se na spodní konec okruhu a do speciálního prostoru vyhrazeného pro pálení gum.

„Můžeme udělat pár otoček?“ zeptal se poněkud řečnickou otázkou. Opatrně přikyvuju. Začíná se točit. Nadšenci kolem ho povzbuzují zvednutými palci. Míříme zpět k cílové čáře a on zastavuje.

Ukázalo se, že jsme po rovinkách jeli 120 km/h, podél cesty tak úzké, že jste mohli vidět chlupy v divákově nose.

Na konec se zeptal: „Upřímně si myslím, že to bylo trochu pomalé, co myslíš ty?“