Richard Hammond: Rychlostní pasti
Mám rád příjemné silnice. Takové, ve kterých nejsou výmoly dost velké na to, že v nich občas zmizí traktor. Ty, které rádi doporučíte svým známým. Ty, jež jejich pravidelní uživatelé znají lépe než své vlastní nohy. Dík těmhle silnicím pak vzniká jakýsi druh komunity. Takové, kde se lidé denně setkávají ve své dlouhé a úzké společenské místnosti. Cesta sama pak dostane charakter a stává se snad až přítelem.
Kdysi jsem znal každý milimetr A61čky mezi Riponem a Harrogatem. Když jsem v noci nemohl usnout, v hlavě jsem si jí projížděl, dokud mne neukolébala a ráno jsem po ni pak jezdil do školy. Poznal jsem, jestli v noci foukal vítr, podle zelených čepelí trsů trávy, lemujících tak známá místa vozovky.
A49tka mezi Herefordem a Ross-on-Wyenem, kde žiju nyní, je silnice podobné kvality. Když jsem po ní jel minulý týden, nějakým smyslem jsem cítil, že i řidiče kolem mě těší ona úroveň intimity, kterou skýtají její záhyby. A když jsem si všiml, jak jakési protijedoucí auto bliklo, ihned jsem věděl, že je to varování před rychlost měřící kamerou, kousek před námi. Není sice dost dobře možné blikat světly nenápadně, přesto se to tomuhle filutovi nějak podařilo. Přikrčil se za volantem a šťouchal do knoflíku jemně, stejně jako když zvědavá panda zkouší, k čemu slouží mixér.
Silnice, jako je tahle, se stává jakýmsi společným majetkem. Ti kdo ji pravidelně používají, jsou s ní svázáni a stávají se jejími strážci. Přítomnost vozu s radarem je na ní považována za nepřátelskou invazi a je nenáviděna. Bliknutí světly je něco jako surikatí písknutí, které je varováním při přítomnosti orla. Ovšem na rozdíl od surikatího varování před blížícím se nebezpečím z oblohy, varování vašich řídících kolegů před blízkou rychlostní kamerou je nelegální a můžete za t být stíháni. Což činí úsilí, které řidič na bliknutí vynaložil o to ušlechtilejším a odvážnějším. Také to však naznačuje, že policie zvolila špatnou taktiku.
Nikdy jsem nečetl žádnou z těch chytrých knížek pojednávajících o tom, jak můžete odvodit svou strategii ze způsobu toho, jak přežívá kaktus na poušti, takže rozhodně nechci navrhovat žádné odborné strategie, ale pokud je smyslem rychlostních pastí donutit řidiče zpomalit v úsecích častých dopravních nehod -což určitě důvod proč tam jsou je- pak to co blikající řidiči dělají je rozhodně autoritám po vůli. My jsme zpomalili a pochybuji, že během dne ta kamera kohokoliv „chytla“. Úspěch ne? Nekonečný zástup veselých, zákony dodržujících řidičů, projíždějících na, nebo pod rychlostním limitem. Jak musí srdce toho chlápka v dodávce s radarem bušit spravedlivou hrdostí, že auto za autem se postupně vyhnulo jeho zbrani. Musí se však sám sebe určitě ptát „Proč. Proč tady vůbec jsem?“
Vážně, proč? Držet celý den v dodávce chlápka, který jen čeká na rychle projíždějící auta, musí být hrozně drahé. Musí ho zásobovat svačinami, novinami a taky Bovrilem (Bovril je něco na způsob bujónu). Nebylo by lepší, kdyby autority vyvinuli aktivní úsilí k tomu, abychom si vyvinuli přirozený instinkt k varování ostatních před blízkým nebezpečím?
Po týdnu nebo dvou by mohli nechat všechny měřící dodávky v garážích a poslat ty chlápky z nich, aby v neoznačeném autě jezdil po trasách, kde stávaly a nechat je varovně blikat na ostatní auta.
Ostatní řidiči budou vědět, co blikání znamená a zpomalí, takže všichni budou šťastni.
Bude to mnohem levnější než platit rostoucí flotilu dodávek s chlápky, kteří se v nich cpou brambůrky, čtou noviny a popíjejí Bovril. Dosáhne se tak i zpomalení aut v úsecích, které jsou pro ně nebezpečné a vyvolá tolik potřebný pocit sounáležitosti a vzájemné péče. Děkuji vám.
