Letecký den s Touaregem pro Dakar
Volkswagen tvrdí, že jejich dakarský speciál je nezničitelný…… my jsme tedy poslali našeho nejbrutálnějšího řidiče, aby se s ním projel.
Na chvíli je uvnitř speciálu VW Touareg úplný klid. Řidič, Dieter Depping, ubral plyn, projev motoru se omezil na dieselové předení, a já čelním sklem nevidím nic, než modré nebe. Výhledem pluje načechraný oblak, v dálce se ztrácí stopy páry. Všechno to působí nečekaně poklidně, když vezmu v úvahu že jsme jeden a půl metru nad zemí.
Stále je tu napětí, nervózní očekávání toho, co má přijít. Protože – pokud prominete klišé – co jde jednou nahoru, musí jít i dolů. A v našem případě jde o téměř dvoutunový závodní Touareg.
Tohle je něco. Dieter si je vědomý toho, že se Touareg s dopadem bez problémů vypořádá, takže je zpátky na plynu a zkoumá prostor před sebou, vymýšlí, jak mi způsobit další nepříjemnosti. Spojuje nás interkom a obávám se, že ten hlučný jsem tu já. Dieter je potichu, mluví jen, když má odpovědět, zatímco z mojí strany se valí neustálý proud chechtání, hekání, a nadávek. Ledově klidný němec a debilní brit: protiklad nemohl být větší.
Vtom si představíte, jak schopný je celý tým – pilot, kopilot a samotný VW Touareg. Přes tenhle smrtící terén jede tak rychle, že jakákoli slabina v tomto systému by mohla znamenat vážné problémy. Další tři kola, a hlásím se o pauzu. Dieter jede závodním tempem, a mě už moje nedávno zlomená žebra začínají příliš bolet.
Vhodná přestávka k zamyšlení. Já jsem vydržel dvě minuty – kluci na Dakaru tímto tempem jedou sedm hodin. Skrumáž s ragbyovým týmem by proti tomu působila snadně. Jsem naprosto vyčerpaný, teče ze mě pot, a to ani nic nedělám. Jenom jsem seděl a držel se.
Tohle je válka. Člověk proti stroji, stroj proti přírodě. Je to motorsport na téměř animalistické úrovni – a jízda ve voze WRC oproti tomu působí jako nedělní projížďka.
Což je jeden z důvodů, proč na Dakaru nikdo nezvítězí napoprvé. Tato událost vyžaduje tvrdě získané zkušenosti. Vědět, kdy jet naplno a kdy zvolnit, kdy se poradit se spolujezdcem o nejvhodnější cestě přes konkrétní dunu, koryto, nebo skok naslepo. Na rozdíl od dojmu, který jsem dostal z Dieterovy jízdy, nejde vždy o to letět plnou rychlostí.
To je na tomto speciálu zvláštní – stejně jako samotný závod vyžaduje skutečný cit. Ne že byste museli s VW zacházet v rukavičkách – závodní Touareg odjede celý Dakar, asi 9000 km, jen na dvou sadách tlumičů – ale protože živá hmota v kabině se nemůže vyrovnat tempu a surovosti, které je vůz schopen, a protože když se snažíte přeprat Dakar, obvykle prohrajete.
Divné je, že se s Touaregem překvapivě snadno jezdí. Většina špičkových závodních vozů má zuřivé spojky bez možnosti delšího prokluzu, ale Touareg se rozjede zcela nevzrušeně. Řízení je lehké; plynový pedál je hladký a plynulý. S jeho dávkováním necukáte dokonce ani při rychlém projíždění šílených výmolů.
Ale co vám na závodním Touaregu opravdu vyrazí dech, je jeho vyváženost. Otáčí se kolem vás, už od rozjezdu budí důvěru. Brzo zjišťujete, že měnit směr se dá stejně tak volantem, jako plynem a brzdou.
Není tu téměř žádná nedotáčivost, jen malý náznak, když začínáte zatáčet, než ji na povel vaší pravé nohy překoná diesel o 306 koních a 600 Nm. Sice jde o čtyřkolku, ale působí, jako by se všechen výkon posílal dozadu: je až kuriózně snadné kdykoliv vyvolat powerslide.
Díky této vyváženosti je i docela vlídný k řidiči. Vůbec není děsivý. Když se poprvé nastartuje, zní zvenku jako kreslená příšera – samé hvízdání turba a dieselové štěkání. Ale jakmile jste uvnitř, nemá už žádnou skrytou tvář, o všem co se chystá, dostanete varování.
Vzhledem k tomu, jak je VW brutální, je překvapivé, jak vás při zahrnutí takovým množstvím zpětné vazby uklidňuje. I když jedete na kombinaci štěrku a písku, jste tak připoutáni k sedačce, že jdou všechny signály cítit pozadím.
Což je znepokojivé, když se do sedačky řidiče vrátí Dieter.
Najednou přátelská stránka Touaregu zmizí – je zpět na svém zběsilém vrcholu. Když mě svezl Loeb ve svém C4 WRC, sledoval jsem jeho ruce a nohy, jak tancoval na ovládání. Nic z toho se u Dietera nekoná. Tady je to pro mě o tom, dívat se dopředu, očekávat odkud přijde další náraz. Jsem až příliš napjatý, svírám okraje sedačky a napínám krční svaly. Trik je v tom, se v sedačce uvolnit – nechat všechnu práci na autě a odpružení.
Dieter jede tak rychle, že se Touareg jen tak dotýká vršků hrbolů, ale přesto do kabiny přenáší víc násilností než byste čekali. Na jednom zvlášť ošklivém, negativně klopeném hrbu Touareg odskočil úplně mimo směr, kterým jsme se blížili do zatáčky – pokud by to bylo na okruhu a my jsme byli v závodním voze, snažili bysme se celé části vyhnout, protože by to pokazilo příští zatáčku.
Ale v Touaregu Dieter jednoduše pošle auto na něj, nechá odpružení a pneumatiky pohltit náraz a spolehne se na 4 X 4, které ho dostane pryč. Je to velmi působivé a zdá se, že ke stroji nechová žádný soucit.
Ale to tady vlastně není „normální“ důležité. Touareg je schopný po celou dobu vstřebávat tak moc, že s ním můžete – musíte – zacházet drsně. Můžete si k rychlejší jízdě použít profil terénu, tím že pojedete po okrajích zatáček, kde je nahromaděné bláto, ignorovat všechno, co si myslíte že víte o rychlé jízdě.
Je tu cit. Je tu inteligence. Ale tempo a brutalita, s jakou Touareg funguje, nikdy nepřestává být nelítostná, tak vzdálená představě většiny lidí, že nakonec se cítím…… smrtelný. Jsem vyčerpaný, strhaný, v bolestech, okamžitě potřebuju nové tričko. Dieter se usmívá, Touareg se sotva zašpinil. Byl jsem pokořen člověkem a strojem, ale nemohl bych být štastnější. Teď už si jen musím nastavit na předvolbu fyzioterapeuta.
