KTM X-Bow R
Říká se, že když prožíváte nehodu, zpomalí se čas. Můžu vám hned říct, že je to lež. Čas se nezpomalí, adrenalin jen drasticky zvýší vaši vnímavost, takže až vás přestane všechno bolet a přestanete si vymýšlet vhodné výmluvy, vybavíte si svou chybu přímo v nesnesitelných detailech. Tato byla asi taková: na číselníku třetího stupně si všimnete, že jste zajeli do červené oblasti, volantem otočíte doprava a ihned cítíte, jak se zadek začíná tlačit doleva. Do míry nezbytně nutné otočíte volantem v opačném směru a myslíte si, že to asi vypadá docela hrdinsky, všechno to divoké vyrovnávání jízdy. Jep. Jsem něco jako bůh řízení...
Uvědomuji si – když se se zvukem, jako když háže štěrk do velkého plastového kýble, kola zahryzávají do karbonových blatníků – za dobu, ve které stihnu zaječet jako vyděšené malé dítě, že už dál točit nemůžu. Auto je stále neodvratně ve smyku, zadní kola jsou v červené oblasti díky setrvačnosti silného turba třetího stupně a točí se rychlostí asi 160 km/h. Snažím se natočit hlavu v nejasném směru jízdy, ale zjišťuju, že mám helmu z bezpečnostních důvodů chycenou na místě, takže nevidím, do čeho za chvíli narazím. Ale rozmazaně vidím, jak projíždím kolem okraje útesu, kousek oblohy ohraničenou vrcholky hor a fotografa, jak pusou tvoří malé „o“ a na kameru vedle sebe zapomněl. Šance, že to s velkou slávou vyberu, je nulová. Začínám vymýšlet výmluvu.
V tuto chvíli narážím – v rychlosti pomalejšího důchodce – do svahu s čerstvým prašanem s konzistencí čerstvě načechraného mraku a uvědomuji si, že jsem předváděl možná trochu hraný výbuch emocí. Zadní kola se možná otáčela rychlostí, která by mě rozmázla po okolí jako nějaké expresionistické zimní dílo Banksyho, když ale vidím, že jsem na ledovci a že i s hřeby v pneumatikách mi stále prokluzují kola, jel jsem asi jen 60 km/h.
Po úplné 360-ce jsem kouzlo situace kazil potlačeným vztekem koťata trpícího akutní ztrátou krve. Zařadil jsem dvojku a pomalu jsem z toho obláčku vyjel poněkud ohromen, že jsem se rozjel a že v rakouském ledovci Sölden je teď vytlačený otisk nového 300+bhp KTM X-Bow R. Aha. Zmínil jsem se, že jsem v oddaném závodním KTM? Na ledovci ve třech tisících? Ne?
Je úžasné, na co zapomenete, když na digitální palubce vidíte teplotu vzduchu -18 v závodním autě jako spící želva, žádné ABS a žádná kontrola prokluzu, a vy jste v půlce lyžařského svahu a snažíte se nesjet do cesty sněhovému pluhu. Uvědomte si, že jen vyškrábat se sem mi způsobilo krátkodobou ztrátu paměti. Tak moc jsem se soustředil na udržení jízdy v aspoň trochu správném a přímém směru. Hlavně proto – mimo to, že se vůbec na horolezectví nehodím – že toto je nejnovější verze X-Bow, a to ‘R'. Pořád připomíná Audi 2.0, ale tentokrát má motor z S3 a odpichuje se s více jak 300 hp. Vyjíždět s ním ledovec je stejné, jako když řeknete Usain Boltovi, aby sprintoval na kluzišti do kopce. Na 20 cm striptérských podpatcích.
Samozřejmě tu není žádné čelní sklo (které ale budete moci mít v roce 2012), ani dveře, ani topení. Topení tady vlastně je, jen v tomto autě nebylo zapojeno. Obhájili to tím, že pokud budu mít dost tenké oblečení na to, abych to cítil, stejně bych byl do hodiny mrtvej. Ale nové X-Bow R přichází s mnoha změnami, které tak lehce nenajdete.
Vnitřek a většina doplňků je stále z karbonu, což neohromí všechny, ale nový motor klesl níž a byl namontován přímo na konstrukci, což znamená, že toto R má ještě větší cit pro rychlost než před tím. Více vnímáte kola i to, co se pod vámi děje. Lehký „bezpečný“ sklon k nedotáčivosti klasického auta byl odstraněn, ale na zimních gumách na velmi ledovém asfaltu je těžké určit teplotní limit. Nicméně byla vylepšena odezva plynového pedálu a taky celkové vlastnosti motoru při zrychlení, takže i když máte stále pořádný točivý moment, je teď mnohem lehčí ho kontrolovat. Což se hodí hlavně na ledu.
U exteriéru došlo ke zvětšení křidélek a spoilerů – na předku vyrostlo několik klapek a „zubů“ typických pro DTM a na vysokém zadku přibyl dvoupatrový spoiler. Tyto věci dodávají X-Bow pořádný přítlak při relativně skromných rychlostech. Dívejte se na něj déle – hlavně v těchto pruhovaných barvách – a X-Bow opravdu vypadá jako naštvaný čínský drak z budoucnosti. I když jsem to možná viděl jen já. Byla opravdu zima.
Na silnici jsme proklusali z rakouských Tyrol do Alp Ötztal velmi lehce. X-Bow je více než dost pružný na to, aby se vypořádal s výmoly a hrbolatou cestou, aniž byste si říkali, že má ochotu pružit jako čistý závoďák. Je pevný jako skála, žádné hlasité vrzání nebo chrastění, jak jste na to zvyklí u superlehkých aut. Celé vám to připadá mnohem více vyzrálé, než něco jako Caterham – i když si za tu výhodu připlatíte, ceny za R nejsou ještě oficiální, ale Clubsport plný karbonu může klidně stát i L85 000. Ani se nedivte, kdyby se cena moc nelišila od sta.
Ale když jste pěkně usazeni a připevněni v sedadle, můžete si stejně KTM bez značného úsilí užít. Je prostorný a máte si kam dát loket, přesto má obrovský smysl pro bezpečnost v té relativně velké a hranaté karoserii. Máte pocit, že kdybyste s tím měli nabourat, mohli byste to klidně i přežít.
Snažím se ze všech sil. Do kopce z Obergurgl na jedničku a nevyhnutelný prokluz, dvojka, horší práce zadních gum a lehké vybočení zádi. Indikátor řazení svítí naštvanou a naléhavou červenou a trojka ještě zvýší kymácení a šanci na fatální bouračku. Čtyřka se nese v podobném duchu, až můj mozek přemůže moje ego a donutí mě se uklidnit. Kriste pane, teď je to rychlé a jednoduché – představte si, jaké by to mohlo být na trati. V teple. S něčím připomínajícím ovladatelnost.
Zimní gumy toho moc nezvládnou, ale auto už se zdá být stabilní a přesné. Vypadá to dobře, říkám si a hledám další pás relativně suchého asfaltu. Přímo vzhůru, dokud si nevšimnu, že konec cesty je zahalen v hromadě bílé. Když přejíždíme z asfaltu na čistý sníh – i když uhlazený pluhem – uvědomuju si, že tam, kam jedu se mi výkon bude hodit.
KTM je strašně nízké, takže každá vyvýšenina nebo hřeben jednoduše zvedne předek (a přední kola) ze země, což dělá z X-Bow směšně drahé a bizardně výkonné sáně. Zimní gumy se zanesou prakticky okamžitě a já nakonec jezdím pomalu, ale jistě, ze strany na stranu tak, jak jste to vídávali ve filmech z 50. let.
Volant se doslova nezastaví, a to se jen snažím jet rovně. I lehké brzdění si musíte předem pořádně promyslet (jako řidič HGV s hlavou vztyčenou a radarem v mozku rozžhaveným do běla) a tady si uvědomíte závažnost lehkého plynového pedálu a černé magie paty a prstů. Všechno se v podstatě projeví více především v autě, jako je KTM. Dupněte na brzdy a zamrznete a sklouznete se ve směru, kterým jste mířili. Shoďte neopatrně rychlost a zamkne se vám převodovka a pojedete do stran, protože zadní kola nezvládnou zpomalit tak rychle, jak by potřebovala převodovka. Naučte se být něžní na plyn a srovnat otáčky s podřazováním, nebo skončíte v jiném směru. Výrazně jiném.
Citlivá práce prstů a paty se ale ukázala být trochu problém, když máte na sobě obrovské boty, tři páry ponožek s teplými vycpávkami, které vám lehce deformují kůstky v chodidle a navíc chodidla ani necítíte, což je ještě více znepokojující. Blížíme se k ledovci a mé končetiny, zdá se, odumřely. Normálně by mě to znepokojovalo, ale já se víc bojím toho, že necítím žádnou část mého obličeje. A já mám svůj obličej opravdu rád, je opravdu užitečný. Kdybych o něj přišel, bylo by to... nepříjemné. Je načase sjet ze svahu – za chvíli se setmí.
Než se stačíme schovat, přichází noc s tím čistým alpským rázem, který rozbíjí sklo a my se stahujeme z kopce. K mé radosti jsem si přivezl pouze šíleně barevnou masku – skvělou na fotky, ale poněkud k ničemu, když má zabránit poryvu studeného větru, aby vám v noci žral tvář, díky čemuž nevidíte ani na krok. Otevřením řečené masky, abyste viděli na cestu, vám v očích mrznou slzy a omrzliny lícních kostí se večer projeví bubláním a tvorbou puchýřů a vy vypadáte jako osmahlý tuňákový stejk.
Tady si poznamenejte: Germolene byste si neměli mazat na kůži pod očima. Zaprvé to štípe jako prase a zadruhé si určitě trochu máznete do oka a vyběhnete úplně nazí z koupelny, šlápnete do své odhozené helmy a propadnete dveřmi vaší skříně za křiku jako malá holka. Ale to je na dlouhé vyprávění.
Ráno opět vyšlo slunce a my jsme zaútočili na ledovec tím správným způsobem. Vyškrábali jsme se na uzavřené silnice, a pak jsme vytáhli naši tajnou zbraň: hřeby, které jsme získali od závodních kamarádů nevinným lezením do zadku. Tyto pneumatiky Monte Carlo s hřeby (kratší než švédské hřeby, delší než - ahem – povolené hřeby) jsme rychle nasadili na X-Bow. V teplotách pod nulou jsou šrouby s jednou hlavou nejlepší. Příhodně oblečení jsme vyrazili po ledových cestách směrem vzhůru ke stanici lanovky skrz tunel vytesaný do hory – kde hřeby na suchém asfaltu jiskřily jako duchové mrtvých světlušek – a ten nás dovedl na ledovec akorát na východ slunce. Kdybych mohl popadnout dech, určitě by mi ho ten pohled vyrazil.
Slunce obarvilo výhled do odstínů oranžové, když se drápalo přes vrcholky v údolí. Sníh okolo nás byl zbarven do světle modré, KTM sem rozhodně nepatřilo. Na chvíli jsme zastavili a pátrali jsme po stopách života. Nic. Celé místo bylo zahaleno v hlubokém tichu. Bylo tak tiché, že si myslíte, že slyšíte sluneční svit, jak v ohnivých vlnách stříká na ledovec. Před námi byla rozlehlá sjezdovka, která mířila do lyžařské oblasti se závějemi ohraničujícími okraje útesu. Byla by škoda to aspoň nezkusit.
Čímž jsem se dostal k tomu, že jsem se tiše drápal do sjezdovky v 6 ráno vyzbrojen 300bhp KTM X-Bow R na pneumatikách s hřeby. Jak stoupám výš a výš pod sedačkovou lanovkou, je to těžší a těžší. X-Bow stále vesele ujíždí díky turbu, ale vzhledem k tomu, že pod sněhem najdeme zase pouze sníh, ani hřeby nám nepomůžou a nakonec musíme s povzdechem zastavit a uznat porážku. Když jsme se otočili a zamířili ze sjezdovky dolů, nemohl jsem se neusmát. Kdo by si to pomyslel? 300bhp KTM X-Bow na sjezdovce? Ne, to se nikdy stát nemůže…
