Jeremy Clarkson: Odolná auta
Vždy než jde auto do prodeje, je výrobcem podrobeno mnoha testům. Asi nejznámějším příkladem jsou zpomalené záběry toho, jak auta najíždí do zdi a jiných překážek, aby se přesvědčili, že je skutečně bezpečné. Dveře jsou tisíckrát otevřeny a zase zavřena aby se ujistili, že neupadnou. A motory jsou testovány jak v nesmírně horké Arizoně, tak ve zmrzlých arktických pustinách.
Potom, co robot milionkrát zapne a zase vypne rádio a citlivé akustické zařízení se přesvědčí o tom, že tlačítko pořád cvaká stejně, je výsledný produkt poslán do Nürburgringu, kde v něm chlápek v levných kalhotách řeže jeden okruh za druhým a objednává tužší bočnice a tvrdší pružiny, dokud auto úplně neodrovná.
Důsledky tohohle vyčerpávajícího testování jsou pozoruhodné. Upusťte telefon na polštář a praskne mu display. Nechte běžet svůj notebook den bez dozoru a systém bude dělat neplechu. Chtějte po kávovaru hrnek kafe a bude vyžadovat kompletní servis ještě dřív, než ho napadne začít s přípravou.
Ale vaše auto? Můžete s ním jet po cestě tak bezohledně, že vám jeden po druhém vypadají všechny zuby. Můžete řídit v dešti, který je tak hustý, že vůbec nic nevidíte. Můžete ho nechat parkovat na poledním slunci uprostřed parného léta a tejně v něm bude pořád vše fungovat. A nejpozoruhodnější ze všeho je, že auta dokážou vydržet i v tom nejtvrdším prostředí na světě! Týden s filmovým týmem Top Gearu.
Teď nemluvím o těch autech, které natáčíme. To jsou jen ukňouraní poserové. Mluvím tady o autech, které používají lidé ze štábu.
Dám vám příklad. Hlavoun Top Gearu přijel nedávno na natáčení ve zbrusu novém mercedesu E63 estate!!!!. Autem, které bylo pro jeho potěšení připravené firmou Mercedesem Benz. Lesklo se. Zářilo. Bylo hrdé. Protože netušilo, že jej čeká ten nejhorší týden v životě.
Během hodiny bylo potřeba auto přesunout a naneštěstí pro něj, alespoň z jeho pohledu, byl tento úkol svěřen osobě něžného pohlaví. Jak všichni víme, žádná žena nenasedne do auta, i kdyby měla ujet jen 40 metrů, aniž by se ujistila, že má na cestu dost lahví vody. Ty se pak budou napůl prázdné válet na podlaze auta navždy.
Když jsme dotočili, auto bylo odvezeno na noc na parkoviště hotelu. Tuto cestu řídil někdo, kdo se očividně snažil překonat rekord – kolik zvládnete rozžvýkat žvýkaček během půl hodiny. Soudě podle obalů, které se povalovaly všude po palubní desce následující ráno, se dostal někam k 4 500.
Příštího dne někoho napadlo, že by mohl Stig vzít Mercedes do nové lokace natáčení ve Walesu. Netřeba říkat, že dorazil přesně 3 sekundy po tom, co vyjel. To teplo z brzd a pneumatik bylo cítit až v Novém Skotsku.
Byli jsme ve Walesu, takže samozřejmě pršelo. A to tak, že se celá scéna změnila, jako by byla připravena na natáčení filmu jménem „Pochmurná planeta“. To pro interiér auta znamenalo velké množství bláta, nanošeného kameramany, zvukaři, producenty, výzkumníky a asistenty.
Víme, že mnoho z nich muselo být křehkého pohlaví, jelikož se na zemi v bahně válelo dalších 2 750 napůl vypitých lahví vody.
Také víme, že se jednalo o zaměstnance BBC, a to podle způsobu jakým bylo auto řízeno. To je málo známý fakt, že v den, kdy dostanete identifikační kartičku BBC, zcela přicházíte o schopnost řídit auto. Je to jako podat ruku ďáblu, doslova.
Ke konci dne už auto začalo vypadat poněkud bezútěšně. Možná proto, že zaslechl, jak James May říká: Na cestu do hotelu si vezmu Mercedes.
James je velmi dobrý řidič. Opravdu je. Možná že je poněkud pomalý, ale jezdí jemně a bezpečně. Je to potěšení vést se s ním. Ale docela často a rád pouští duchy. Takže když jsme přijeli zpátky na hotel, byl jsem v podstatě mrtvý. Na podlaze auta se vařila velká vrstva bláta. A auto? Vlastně nemám tušení, jak se mu daří. Bylo nemožné to rozeznat.
Další ráno přivezla asistentka auto před hotel. Nejspíš to vzala nějakým keřem, přes golfové hřiště a v autě pod sedadlem nechala válet se dalších 200 lahví vody. Taky se objevilo něco lepkavého na dveřích a na ruční brzdu se vylilo lepidlo pro nalepování srandovních knírků na lidské obličeje.To horší však mělo teprve přijít.
V televizním průmyslu existuje jedno známé pravidlo. Nikdy si nepouštějte filmový štáb do domu. To proto, že jej zničí. Nabídněte kameramanovi, aby ujel s vaším autem po cestě 100 metrů. Potom, co jej dostanete zpátky, nebudete mít zpětná zrcátka ani vnitřní obložení a budete mít rozbitou přístrojovou desku. Range Rovery které se používají pro natáčení Top Gearu vypadají po dvou dnech, jako by byly roztrhány nějakým monstrem.
Po celý třetí den je Mercedes používán pro převážení různých osob. A můžu říct, že od Nagasaki svět neviděl takovouhle zkázu. To ubohé auto jsem ten večer řídil zpět do hotelu a nikdy jsem se necítil tak ostudně. Jak se nám povedlo během tří dní udělat z tohohle blyštivého příkladu reprezentativního auta něco takového? A proč je proboha v popelníku věnec klobás?
Takhle to šlo dál několik dalších dní, až to v autě vypadalo jako v jihoamerickém slamu. Pronikavý zápach, hemžící se masy, zbytky jídla, bakteria, nemoci a spousta bahna. To vše již žilo svým vlastním, novým životem. Kdybyste takhle zacházeli s čímkoliv jiným, rozbilo by se to. Kdybyste se tak chovali k člověku, umřel by. A teď ta nejzvláštnější věc.
Když natáčení skončilo a hlavoun chtěl své auto pro návrat do Londýna, někdo jej odvezl do myčky. Během několika desítek minut se autu vrátil lesk, jako by právě sjelo z výrobní linky. Koberečky, sedadla, kufr, lak. Všechno bylo jako nové. Takového výsledku byste například s nábytkem či jiným vybavením bytu rozhodně nedosáhli.
Nechci tady vyzdvihovat jen Mercedes, protože za ty roky jsem viděl nespočet vozidel se takhle zázračně zotavit z těch několika dní v rukou filmového štábu BBC.
Samozřejmě, krom Peugeotů.
Přeloženo z http://www.topgear.com/uk/jeremy-clarkson/Jeremy-on-durable-cars-2013-01-07
