James o autech pro zábavu
Nezáleží mi na tom, jak jsou vaše auta rychlá, protože popravdě jsou otřesně pomalá. Jsou velmi praktická a velmi všestranná, díky čemuž jsou tak populární, a což jim dodává autonomii, po které tak toužíme. Třeba moje Panda je ve skutečnosti celkem výkonná, naložená čtyřmi lidmi ujede na jeden galon 50 mil. Ale rychlá auta nejsou.
Při jakékoliv slušné vzdálenosti, jako například mezi dvěma městy, je každý moderní vlak mnohem rychlejší. Když jsem jel vlakem z Londýna do Yorku a zabralo to hodinu a 40 minut. Zatímco cesta z Londýna do starého domu mých rodičů v Devonu, což je jen o 5 mil dál mi v rychlém autě zabrala 4 hodiny.
I lehké jednoduché letadlo to autům slušně nandá. Moje stará Cessna, když ji trochu povzbudím, dosahuje rychlosti 240 km/h. To je nepřetržitě 240km/h rovně vzduchem bez jakéhokoliv zpomalení, dokud není čas přistát. Kdybych s ní chtěl závodit, dokážu z ní dostat až 280 km/h. Uvidíme se v cíli, amatéři.
Automobily triumfují na krátkých vzdálenostech, ale i tak to není pořád to nejlepší. Na opravdu hodně krátkou vzdálenost, je porazí i malá motorka. Já osobně rozdrtím v mé Hondě 90cc v závodu skrz větší město jakýkoliv super vůz.
Za čtyři hodiny do Devonu? Tohle je důkaz, že rychlost vozů měřená jediným možným a spolehlivým způsobem kvantové fyziky, jako je vzdálenost dělená časem, není nic moc. Ničemu jinému v životě bych nebyl schopen věnovat se čtyři hodiny v kuse. I čtyři hodiny v hospodě jsou trochu moc. Takže: Když si vezmeme, že auta nejsou schopná se nikam dostat dostatečně rychle, můžeme přehodnotit naše představy o výkonu a začít přemýšlet v pojmech jako je odpočinek nebo rekreace místo efektivnosti.
Pokud nejste Němci, můžete na absurdní rychlosti zapomenout, protože my ostatní je k dispozici prostě nemáme. Rychlost, v jakémkoliv smyslu slova, je relativní, a to nejen, když to rozebíráte u soudu, ale prostě pořád.
Už nemáme potřebu se v hospodě vychloubat, jak jsme se po dálnici řítili rychlostí 320 km/h. Nepotřebujeme výkon, abychom překonali exponenciální nárůst aerodynamického odporu při zrychlování. Zapomeňte na dálnice: když se po nich řítíte plnou rychlostí, není na nich nic zajímavého.
To, co dělá auta zajímavými, je zrychlení. Největší zábava je, když jedete po staré klikaté silnici se slepými zatáčkami a hřebeny za těžkopádným traktorem, kde musíte pořád přibrzďovat. A jelikož nejedete rychle, můžete se kochat svým okolím a dobře se bavit.
A to je přesně to, co chceme. Nejzábavnější je vůz jedoucí mezi 50 – 90 km/h. Ale musí být přece jen trochu rychlý, aspoň jako sportovní motorka. Což mě přivádí zpět k diskuzi, kterou jsem měl minulý měsíc s Profesorem Gordonem Murrayem ohledně hmotnosti.
Hmotnost je dobře vyšlapaná cesta. Snižování hmotnosti má pozitivní vliv na rychlost a brzdění, vůz je díky němu v zatáčkách hbitější a bla bla bla. Ale lze zajít i dál. Pokud budeme usilovat o opravdu nízkou hmotnost a současně přijmeme fakt, že rychlost je irelevantní, můžeme získat malý, ale energický motor a co je důležitější - malý supervůz.
Motor by mohl být podobný těm z Japonských motocyklů: něco málo přes litr, jemný, citlivý, velmi flexibilní s širokým rozsahem otáček spojen s bleskově rychlou sekvenční převodovkou. Měl by dostatek síly na těžkopádnou jízdu městem, ale jakmile byste vyjeli za město, vyplula by na povrch jeho druhá tvář – ta, které překotné spalování v horních hranicích otáček a hučení výfuku, dodává ten pravý lesk.
Doufám, že na něm Profesor pracuje, a mám takové podezření, že se nemýlím. V duchu si přestavuju něco o velikosti originálního MX-5, poloviční váze s objemem tak kolem 1.2 litrů, 10 000 otáčkami a 160 koňmi. Malý a exotický, který by bylo vzrušující použít někde, kam se parádně hodí – stará A40 – a kde vás současné supervozy obtěžují svojí přehnanou šířkou.
Lambo Aventador miluju, ale za celý život nepochopím, proč je tak obrovské. Ariel se s Atomem ubírá správným směrem, ale raději bych prosil kompletní vůz. Děkuji.
