James May o autech bez střechy

Říkejte mi staromódní, ale když jedu autem, docela si užívám pocity z dobrého a plynulého řízení.

Nekonečně variabilní zvuk motoru, který byl nakonfigurován tak, aby produkoval zdlouhavé glissando, zabarvení pneumatik, měnící se povrch vozovky, vibrace i na různých místech a při různých situacích, když třeba pořádně šlápnu na plyn. Váha pedálu, zatížení volantu, zvuk při přeřazení či při blikání blinkru. To vše je velmi poutavé a doslova to miluju.

V žádném bodě tedy nemám pocit, že bych potřeboval z navigační obrazovky odeslat e-mail, nebo plně propojit můj Iphone přes bluetooth. Můj kolega na to poukázal před několika měsíci, automobily dnes trpí nadměrnými a mnohdy až nechtěnými funkcemi. Podnět k tomu je elektronika, která je tak brilantně schopná, kompaktní a levná, že může být zahrnuta téměř všude a ve všem.

V některých případech je to dobrá věc. Bývaly doby, kdy byli lidé překvapení, že John Lennon měl přehrávač kazet ve svém Rolls-Royce, ale teď je ňouma ten, kdo nemá kompletní archiv Evropy 2 v kapse. Ale na druhou stranu, elektro-mechanická éra přinesla několik vylepšení v bezpečnosti jízdy, ale i komfortnosti. Třeba taková klimatizace je tomu příkladem. Ale všeho moc škodí. V dnešních moderních autech máte plno nesmyslných tlačítek na volantu a já prostě nevěřím tomu, že někdy přijdu na to proč. Volant už má jeden a to zásadní úkol. Je to jako mozkovému chirurgovy dávat při práci křížovku či vědomostní test.

Takže všechno pryč a nechat tam jen to, co je opravdu důležité pro chod auta. Nechápejte mě špatně, je to osvěžující, řídit moderní autíčka se spoustou tlačítek a možností a k tomu návod na koleni, ale mě stačí pedály, volant, ovládání topení na palubce a pár budíků co mi ukážou jak rychle ještě mohu jet. Na těchto věcech podle mého názoru záleží. Já už jen vystrčím hlavu ven z okna a řeknu, docela se mi líbí čelní sklo.

A když už mluvíme o strkání hlavy ven, když jsem nedávno řídil Caterham R500, který nemá čelní sklo, tedy aspoň né v tom smyslu, že by na něco bylo. Každopádně jsem si to auto užil a stejně tak i moje paní. Bohužel jí byl požitek z jízdy poznamenán faktem, že musela nohy rolovat a krčit v prostoru pro cestující. Kdo proboha dostal nápad, že ze všech těch věcí, které by mohly být odstraněny, je čelní sklo to pravé? I když vítr ve vlasech je skvělá věc. Ale při 160 kilometrech za hodinu, mít vichřici v obličeji, přerušovanou krupobitím štěrku a čmeláků či včel, prostě není legrace.

Stejně tak i Ariel Atom, který jsme vám představili v nedávné epizodě Top Gear. Musím říci, že ten se mi hodně líbí a je třeba uznat, že hodně z toho, co definuje auto, vlastně v Atomu chybí, včetně karoserie. To se hodí v tom smyslu, že se můžu pozastavit nad prací a kvalitou svařování. Vypadá to pěkně. Ale bylo odstraněno vše ostatní, včetně čalounění. Je tedy pravda, že se Ariel mohl malinko uvolnit ve své horlivé snaze o čistotu a přidat k tomu alespoň čelní sklo. Sice má pár drobných trojúhelníčků z plexiskla, které mají navodit pocit krytu, ale nejsem tupec. Ariel říká, že tyto trojúhelníčky nás mají chránit před létáním kamenů a že klasické čelní sklo je pouhé rozšíření této varianty. Ačkoli vývoj přijal asi 130 let pokroku nejen v aerodynamice, ale i v mechanice z jednoválce po Veyron.

Když zavzpomínáme, tak zjistíme, že čelní sklo se objevilo poměrně brzy, pravděpodobně, když byl Gottlieb Daimler hit a někdo to schytal do obličeje koňským lejnem. Mezitím lidská evoluce moc nepokročila a moje hlava má stále design na pohyb vzduchem pouze o rychlosti do 30 km/h. Takže nejen, že by čelní sklo bylo více příjemné, ale člověk by mohl využít i výkonnost vozu. Nemá smysl věci nesmyslně minimalizovat ve jménu vysoké rychlosti a pak si držet hlavu a uši. Kromě jiného to bolí a nemůžu řídit, když mám ruce na hlavě.