Honda CR-Z 1.5i V-TEC
Po jedenáctihodinovém nočním letu z Londýna se náš, TopGear Honda CR-Z tým – já, fotograf Justin, a kameraman Diz – vypořádal s pásmovou nemocí tím, že jsme si v Tokijské dech beroucí čtvrti Shibuya distrikt koupili staré nahrávky, jedli divné jídlo (očividně) a pili alkohol. To poslední bylo pravděpodobně trochu pošetilé – momentálně jsme vzhůru už 28 hodin – ale nad pár půllitry jsme si prohlédli naši mapu Japonska, zeptali se pár místních, jak jsou některá místa daleko a shodli jsme se na tom, že ta místa, kam jsme chtěli jet, byla mnohem dále, než zněla dohoda. A to i přesto, že jsme požili Justinův 'palcoměřič' ke změření vzdálenosti. Tradiční kartografové můžou zůstat v klidu: Justinův 'palcoměřič' je krám.
Původním nápadem, bylo vzít nové jedinečné CR-Z hybrid kupé od Hondy, na spirituální cestu do srdce Japonska. Očekával jsem, že CR-Z bude novodobá verze Fiatu X1/9, a díky tomu, že napasovali hybridní technologii do něčeho, co nevypadá jako tradiční Honda, možná konečně udělali ekologický motorismus mnohem přitažlivější. S cestou do Suzuky, na zahajovací kolo úžasného japonského Super GT šampionátu, jsme zároveň započali cestu hledání třešňových květů, chrámů a všeobecného duševního osvícení.
Naštěstí, vzhledem k naší 'palcoměřičové' situaci, jsme měli k dispozici místního vyjednavače, kterému jsme říkali George, aby nás po cestě doprovázel. George byl Buddhista a měl něco přes šedesát, takže duševní osvícení vlastně sedělo vedle nás na sedadle. Bohužel ten týden, co jsme byli v Japonsku, byl zrovna na silnících týden mýtného zdarma a doprava byla tak hustá, že i ten nejtrpělivější Zenový mistr na zemi, by se během naší cesty začal rozčilovat. Když jsme projížděli kolem skutečně epické a sněhem pokryté hory Fuji, byli jsme vlastně zaseklí ve 150-ti kilometrové dopravní koloně. Alespoň jsme měli pěkný výhled.
Kromě ostatních věcí, se kterými jsme se setkali na obrovské čajové plantáži, jsme se také setkali s majitelem garáže, který mi dovolil projet se v jeho Hino Contessa kupé – jednom ze dvou, které ještě v Japonsku zbyly – pak jsme také jedli syrové koňské maso, přejeli pár nejlépe navržených mostů, jaké jsem kdy viděl, podívali se na největší horskou dráhu na světě a zakusili špatnou stránku mnicha Shinto, který nebyl moc dychtivý podělit se o své duševní osvícení.
Co se týká CR-Z, vím pouze tohle: Strávil jsem za jeho volantem tolik času, že jsem měl dojem, že na nějaké submolekulární úrovni s ním splynu v jedno. A když jsem v něm seděl, ani na moment jsem si nepomyslel: 'zatraceně, kéž bych řídil něco jiného.' Vypadá dobře, řízení je zábava a má ohled na životní prostředí (i když není tak úsporný, jak byste si mysleli). Z 0 na 100km/h, se dostane za 8.5 sekundy, což není na hybrid zas tak špatné. Na silnici drží velmi dobře, dává tím znát, že i když je hybrid, stále má v sobě sportovního ducha. Z motoru vymáčknete 122 koní při 6000 otáčkách. Pokud však bude vaše maximální rychlost 120 km/h, vaše spotřeba tak bude pod 5l/100km. A to není zas tak špatné. Auto samo o sobě, zdaleka není tak dobré, jako VW Scirocco a za 550 000 korun, je docela drahé. Ale je jiné a to je dobře.
Jedna poslední věc: VŠECHNY benzínky na Japonských dálnicích vypadají jako z filmu Davida Lynche. Vůbec by vás nepřekvapilo, kdyby se tam objevil trpaslík mluvící pozpátku. Také si na nich v žádném případě nikdy nekupujte jídlo, především v mobilních stáncích, kde prodávají něco, co vypadá a chutná jako – omlouvám se za ten výraz – hovno na špejli.
A přesně v tom je to osvícení.
