Clarkson o řízení

Klidně bych teď mohl přijet k vašemu domu, odvést vaše děti a provádět na nich lékařské pokusy. Mohl bych zneuctít vaši ženu, spálit veškerý váš majetek, sníst vaše rodinné album a přimět koně, aby se vám vymočil na hlavu. Mohl bych strávit týden tím, že bych vás ponižoval, ubližoval vám a roztrhal váš život na tisíce kousků. A až bych skončil, tak i přes to všechno byste byli schopni řídit.

Řízení není vůbec nic těžkého. Dokážou to i staří lidé, kteří jsou slepí a nejsou schopni hýbat žádnou částí svého těla kromě očí. Křováci v džunglích by to taky zvládli. Hloupí lidé to dokážou. Řídit prostě zvládne každý.

Já sám jsem za ta léta už mnohokrát řídil automobil jedoucí nebezpečnou rychlostí se speciálními kamerami připevněnými na kapotě. Předpokládám, že jsem častokrát překročil povolenou rychlost a vím, že jsem byl schopen řídit, zatímco mě ovládal smutek, hněv i vinna a všechny ostatní emoce mezi nimi. A vždy jsem dojel do svého cíle bez jediného škrábance.

Je možné, že ještě předtím, než jste se dostali k tomuto článku, jste mě viděli v televizi za volantem, zatímco jsem během jízdy přišíval knoflík na košili. A James vám doufám ukázal, jak se řídí, když jste zabalení ve spacáku.

Tak proč dovolíme, aby nám někdo vykládal, že je nemožné řídit auto a při tom telefonovat? Protože tak tomu není. Taky nám říkali, že je nebezpečné jíst při řízení jablko nebo sendvič. Někteří dokonce požadují, aby cyklisti, kteří měli nehodu, protože mluvili se svými dětmi na zadním sedátku, byli posláni na doživotí za mříže. Protože řízení a mluvení s dětmi je přesně to samé jako vstříknout přijíždějícímu řidiči do žil strychnin. Prostě vás čeká smrt.

Říkají nám, abychom byli dobří, opatrní a zdvořilí řidiči a že se musíme naprosto a kompletně soustředit po celou dobu jen na řízení a nesmíme dovolit, aby nás rozptylovalo rádio, ostatní pasažéři nebo jakýkoliv emocionální stav, v němž se nacházíme.

To je ale blbost. Jisté studie říkají, že není možné se soustředit na jednu věc déle než 20 minut a ačkoliv jsem se jednou celý den soustředil na Kristin Scott Thomas, docela s nimi souhlasím. Jak máte ale zůstat v pozoru když se ploužíte rychlostí šneka v dopravní zácpě nebo když jedete po namáhavém pracovním dni domů?

Pravdou je, že to prostě není možné. Jakmile strávíte za volantem nějaký ten rok a naučíte se, jak to na silnicích chodí – že si musíte dávat pozor na Peugeoty, autobusy a tak dále – začnete dělat všechno instinktivně, jako dýchání.

Na vrcholku svých sil shledával Michael Schumacher řízení tak snadným, že když lámal jeden rekord za druhým, měl stále dostatek mozkové kapacity, aby si zapnul vysílačku a sdělil svému manažerovi, že by chtěl dnes večer odejít dřív, aby mu přichystali letadlo. Pouze když čelil nějaké hrozbě nebo příležitosti, přestal se strachovat, zda se dostane včas domů na večeři a soustředil se na svou práci.

A to mi vnuklo jednu myšlenku...

Problémem je, že zatímco jsme schopni řídit perfektně, když se sami zaměstnáme něčím jiným, tak pravděpodobně nebudeme tak excelentní řidiči, když nás znenadání něco překvapí. I když žena, kterou nedávno chytili při sebeukájení během jízdy na dálnici, by možná namítala, že zvládala obě činnosti skvěle.

Jenže co kdyby píchla pneumatiku? Nebo jí nečekaně vjel do cesty Peugeot? Pokud by v tu chvíli byla ponořená do myšlenek o panu Darcym, kožešinách a rozpuštěné čokoládě, rozhodně by nebyla schopná rychle zareagovat.

V současnosti slyšíme od ekologů a slabých a beznadějných lidí, že rychlostní limity by měly být sníženy, aby vykompenzovaly fakt, že když jsme za volantem, tak se na řízení pořádně nesoustředíme. Jenže si nejsem jist, jestli je to pravda. Protože když budeme nuceni jezdit rychlostí 30 km/h, pak bude mít naše mysl a naše ruce s velkou pravděpodobností tendenci věnovat se jiným věcem.

Zdá se, že nejlepší řešení bude zvýšit minimální rychlost na 280 km/h. Protože když pojedete městem touhle rychlostí, je vysoce nepravděpodobné, že se uchýlíte k telefonátům, snění o lepší práci nebo o Colinu Firthovi, jak vychází z jezera v mokrém tričku.

V motorových závodech to vidíme docela často a nejčastěji v Monaku. Například když na to Ayrton Senna šlápl, aby mohl ponížit Alaina Prosta. Když ho nikdo nerušil, tak mu to šlo skvěle, ale jakmile se s ním spojil jeho tým, aby ho upozornil, ať trochu zpomalí, napálil to přímo do bariéry a měl po závodu.

Cestou hodně a hodně dolů po závodním žebříčku – a ještě trochu níž – narazíme na Richarda Hammonda a naše pokusy vyhrát 24 hodinový závod Britcar v Silverstone před pár lety. V rychlém závodě se člověk soustředí na práci rukou. Ale když závod trvá 24 hodin a vy musíte pořád kroužit dokola, starat se o pneumatiky a vyhýbat se rychlejším vozům, začnete brzy klimbat. A velmi brzy sjedete z tratě.

A mám víc důkazů. Podle statistik jsou nejnebezpečnější právě silnice ve městech, kde je maximální povolená rychlost 50 km/h. Naopak ty nejbezpečnější jsou dálnice, kde můžete jet 130 km/h.

A nejde jen o auta. Osobní vlaky neustále do něčeho narážejí, zatímco se pomalu přesouvají z jedné stanice do druhé. Na druhé straně Francouzské TGV a Japonské vysokorychlostní vlaky při své rychlosti 320 km/h ani neškytnou.

A je naprosto jasné proč. Když vás uprostřed fotbalového zápasu požádám, abyste nehybně stáli, nebude to pro vás nejmenší problém. Ale když vás požádám, abyste takhle stáli na prkně pověšeném nad Grand Canyonem, budete si opravdu hodně dávat pozor na to, co děláte.

Ekologové a slabí a beznadějní lidé budou prostě muset přijmout fakt, že čím rychleji jedete, tím více se jízdě věnujete a tím více jste v bezpečí.

Rychlost zostřuje mysl. Prozáří mlhu fádního každodenního života a udržuje nás ve střehu. Rychlost v nás vyvolává soustředění. Rychlost funguje. Rychlost zachraňuje životy. Rychlost je dobrá. Proto bychom jí měli chtít více a ne méně.

Tady máte jeden jednoduchý fakt. Chtějí, abychom se více soustředili. To je ale možné jen tehdy, pokud nás nechají jezdit rychleji.